Sledujte aktualizace, další jsou stále v plánu!


Co byl Live 8?

Nebyl to jen koncert... Série koncertů, která 2. července 2005 proběhla po celém světě si narozdíl od svého dvacetiletého předchůdce Live Aid nekladla za cíl vybírat peníze od prostých lidí, ale snažila se odhalit samotnou příčinnu problémů v nejchudších zemí Afriky. S heslem "Nechceme Vaše peníze, chceme Vaše jméno (popř. tvář)" apelovala na nejmocnější muže světa, kteří se měli setkat na summitu G8. Lidé po celém světě připisovali svá jména pod tyto žádosti:

  1. Úplné odpuštění dluhů nejchudších států.
  2. Umožnění obchodu s nejchudšími státy.
  3. Zdvojnásobení pomoci nejchudším zemím.
V rámci koncertů vystoupili největší hvězdy hudebního nebe. Mimo Pink Floyd také U2, Paul McCartney, Green Day, Coldplay, Madonna, Bryan Adams, Robbie Williams a další. Svou písničku o dívce, která neměla ráda pondělky a proto zabila všechny své spolužáky, přidal i sám hlavní organizátor Bob Geldof se svou punkovou skupinou Boomtown Rets. Vyčítat charitativním akcím typu Live 8 jejich monumentalitu je holý nesmysl. Protože jak řekl sám Sir Bob, když se poprvé objevil před naplněným Hyde parkem - "Ono by to taky bylo na h****, kdyby nikdo nepřišel." Tyto akce reklamu a monumentalitu potřebují. Protože právě jedině v tom může být jejich síla.


Pink Floyd na Live 8

Večer, venku byla skoro tma. Seděla jsem v obýváku na židli a hrála mi Dark Side of the Moon. O zprávě o chystaném reunionu Pink Floyd v klasické sestavě jsem už nějaký den věděla. Měla jsem za sebou fázi "skákací", kdy jenom mé poměrně malé fyzické výšce vděčíme za to, že strop zůstal nepoškozen. Za mnou bylo i období, kdy jsem chodila po městě s širokým úsměvem na tváři a jinak zamračený svět si o mě musel myslet své. Za sebou jsem nechala i zklamání, že jako neBritka jsem se nemohla zúčastnit oné podivné loterie o vstupenky (mimochodem, zapsané do Guinnessovy knihy rekordů jako největší SMS loterie). Ten večer jsem si jen po několikáté uvědomovala kouzlo Dark Side of the Moon - nezaměnitelnou náladu, jež Floydy v roce 1973 vymrštila do nezapomnění... Toho večera mi všechno došlo. Už žádná fáma, žádný sen, žádné loučení v Pompejích (viz. zde). Nebrečela jsem, přesto mi oči zvlhly. Já se ale smála. Nikoli nahlas, v nitru - protože najednou mi všechno přišlo tak absurdní... Dlouhých dvacet čtyři let totiž uběhlo od posledního koncertu The Wall v Londýně. Tak dlouho spolu Pink Floyd v klasické sestavě nestáli na jednom pódiu. Roger Waters a David Gilmour se dokonce prý léta neocitli v jedné místnosti. Když spolu potřebovali komunikovat, využívali možností faxu... Teď spolu měli hrát, zapomenout na hádky a rozpory. Na soudy a křivdy. Sen, který snily dvě generace fanoušků Pink Floyd, se měnil ve skutečnost. Zase všichni spolu!!! Opravdu to bylo absurdní... Ale byla to zároveň nejbáječnější věc, co se mohla stát...

Bylo asi 0:41, když jsme se dočkali. V londýnském Hyde parku se ozvaly úvodní magické tóny Breathe... Nad klasickým pódiem Live 8 (které se příliš neliší od svého již dvacetiletého předchůdce na Live Aid) svítil výmluvný nápis "ŽÁDNÉ DALŠÍ VÝMLUVY" a na něm se objevila nejžádanější kapela na světě (cena vstupenek v černém prodeji se šplhala do výše desetitisíců korun). David Gilmour se s více prořídlými vlasy, než kdy před tím, chopil zpěvu. Nejdřív se zdálo, že vedle extrémně uvolněného Rogera :-) byl z toho všeho trochu zaskočený... Nicméně jak čas plynul, David se rozkoukával a na konci, kdy spontánně mával na nadšené diváky v Comfortably Numb (tam se teprv dostaneme...) se zase cítil jako doma... Zpíval skvěle, jeho kytarové triky nijak nezestárly, byl to prostě David Gilmour - kytarista, kterého dobře známe a máme ho tak rádi! Roger Waters si mezitím každou minutu, kterou mu plán koncertu Live 8 přidělil, náležitě užíval a do publika a na spoluhráče házel kouzelné grimasy, které snad zvládne jenom on... Výčet s Dark Side of the Moon po chvíli pokračoval - čekala nás Money. David se opět bravůrně chopil zpěvu. A vzájemná souhra? Jak se ukázalo, tihle chlápci nepotřebují dlouhé nacvičování. Svoje písně znají a právem jsou na ně hrdí - zahrají je vždycky skvěle, ať je jim třicet nebo šedesát... Ať se vidí běžně nebo si dají pauzu na čtvrt století... Už nevypadají jako rockoví hrdinové (vypadali někdy?), ale to nijak nevadí... Nepřišli jsme ani o saxofonové sólo... Nádhera...

Čas na Live 8 je ale neúprosný. I vystoupení znovuobnovených Pink Floyd se ocitlo ve své polovině. Do londýnské noci se ozvaly ty nejnádhernější tóny akustické kytary, které spatřily světlo světa - Wish You Were Here. Roger Waters se krátce chopil slova, připomněl, jak výjimečná událost je pro něj stát tu zase znovu s těmito lidmi. Již tak nadšené publikum jeho projev, ukončený vzpomínkou na Syda Barretta, ocenilo bouřlivě a spontánně. To, co následovalo, snad nikdo nečekal. Wish You Were Here si Roger a David rozdělili rovným dílem a zazpívali ji poprvé (pokud vím...) v historii kapely společně!!! Bylo to nečekané, kouzelné, dojemné... S úsměvem na tváři, štěstím v srdci a se slzami v očích jsem sledovala jeden z nejkouzelnějších okamžiků v dějinách Pink Floyd. Skutečně jedna z nejnádhernějších chvil, kterou mi Floydi kdy darovali... Pak už nás čekal jen závěr - Rogerovo "Here we go" a Comfortably Numb. Skladba, která snad nejvíce trpěla rozdělením dvojice Gilmour-Waters. Takhle jsem ji vždycky chtěla slyšet - s Rogerovým nenahraditelným zpěvem, Davidovou autentickou kytarou. Bylo to čisté, nádherné... Roger si užíval každou slabiku, David prožil každičký tón, který ze své kytary vytáhl. Kdyby to závěrečné sólo mohlo trvat věčně, vůbec bych si nestěžovala...

Ale bohužel nemohlo. Více než dvacet minut uteklo tak rychle... Všechno bylo pryč, zůstala jen vzpomínka a neodkladný pocit, že se právě stalo něco Velkého... A vědomí, že Bob Geldof (hlavní organizátor Live 8) se po svém nezapomenutelném ztvárnění hlavní role ve filmu The Wall, znovu vepsal do historie Pink Floyd. To sám Pink totiž našel onoho ztraceného Floyda a přivedl ho zpět. Znovu tak dal život legendě, která dávno přerostla své tvůrce. A onen ztracený Floyd - Roger Waters - si těch pár okamžiků slávy, svůdnou chuť být hvězdou večera, náležitě užil. Sám určitě věděl, jak moc je čas Live 8 omezený. Bylo to jen na chvíli... Kdo ví, dost možná i tušil, že to bylo naposledy. Já nevím... V těch dvaceti minutách, kdy se opět stal Pink Floydem, ale odevzdal své srdce, celou svou duši. Dal tomu vše, co měl. Opravdu! Nikdo z nich tomu nemohl dát víc... Někde nad tou čtveřicí tam té londýnské noci poletovalo veškeré kouzlo, jenž jméno Pink Floyd kdy přivábilo. Splnil se mi ten nejtajnější sen a já na ně byla moc hrdá - opravdu se jim to povedlo...


A jak se Floydi dostali na Live 8?

Jak už bylo naznačeno, ve všem má prsty Bob Geldof, hlavní organizátor Live 8 (i Live Aid v roce 1985). Kontaktoval členy Pink Floyd zvlášť. Nejprve prý Davida Gilmoura. Ten však nebyl nápadu zprvu příliš nakloněn. Jak se totiž zdá, David je asi v polovině práce na svém sólovém albu :), tak se těšmě. Když ale kontaktoval Rogera Waterse, který souhlasil, daly se události do pohybu. Podle slov Nicka Masona byla asi nejdůležitější chvíle, kdy Roger zavolal Davidovi (po tolika letech, kdo by to byl řekl) a poté už famózní kytarista Pink Floyd souhlasil. Nick Mason dále dodává: "Myslím, že kdybychom se nedali dohromady na Live 8, stalo by se to na jiné charitativní akci. Je to dobrá příležitost... A žádnou třetí světovou válku nemůžete vést navěky..."



Zpět nahoru k menu