Strahov, 7. září 1994


Pink Floyd poprvé v Praze ... I malá země ve středu Evropy měla uvítat show, o které se šířily zprávy z celého světa. Rocková legenda Pink Floyd opět vyrazila na turné a poprvé se chystala do Prahy... Zdálo se to jako sen... Sen, ze kterého se bohužel příliš lehko probouzelo. Večer 7. září vládla nad hlavami 115.000 nadšených návštěvníků temná mračna a k zemi se spouštěly deštivé proudy. "Jaká smůla," bědovali občas někteří přítomní, kterým déšť znepříjemňoval život. Ale naděje a očekávání se daly krájet... velký večer začínal a dopadající kapky snad alespoň ještě více zvýraznily následující laserovou podívanou... Strahovskému stadionu dominovala obrovská půlkruhová velestavba doplněna kruhovým plátnem, jež pro jediný večer sloužila jako jeviště. Netrvalo dlouho a David Gilmour už hrál své věčné sólo k Shine on you crazy diamond... pro sto patnáct tisíc lidí se sen naplnil...

Předlouhý opus na Syda Barretta, spojen do jediného celku, byl opravdu začátek ve velkém stylu. Kruhové plátno jen dotvářelo atmosféru laserové a světelné show, která neměla ve světě obdoby. Tři muži, jenž se skrývali pod jménem Pink Floyd, snad ani nebyli na velkém pódiu k nalezení... ale ten večer o to nešlo... Světla, lasery prořezávající oblohu, to byli Pink Floyd, jak si je Praha přála vidět a jaké je také dostala... Po kouzelném úvodním návratu se atmosféra přesunula k letům postwatersovským - skladbám z A Momentary Lapse of Reason a nejnovějšího The Division Bell. Learning to fly, jedna z klasik "postelového" alba, přenesla diváky do roku 1987. Pink Floyd při svém vzpomínání na první album bez Waterse nevynechali ani On the turning away a závěrečnou Sorrow. V programu se tyto skladby mísily s novějšími z The Division Bell, kde samozřejmě nechyběla What do you want from me, Take it back, překrásná Great day for freedom nebo Coming back to life. Čas utíkal rychle a program se chýlil k završení své první poloviny. Před přestávkou ale čekal na všechny přítomné ještě obrovský hudební dárek, třešnička na dortu první části koncertu - floydovské Meddle a úvodní One of these days. Světla ozářila Strahovský stadion, lasery vystřelovaly k obloze a zároveň se nad hlavami hudebníků vytvořily dvě pulzující elipsy, které dokonale dokreslovaly atmosféru tajemného a snad vůbec nejkrásnějšího díla čistého rocku. Do nebeské temnoty se vznesla i dvojice strašidelně vyhlížejících prasat se žhnoucíma očima... nadešel čas na přestávku.

K radosti všech pauza netrvala příliš dlouho a i počasí se začalo postupně umoudřovat. Pink Floyd pokračovali ve své cestě zpět, tentokrát až k prvnímu albu The Piper at the Gates of Dawn. Návrat psychedelic, směru, který nebyl podle mnohých nikdy doceněn, přišel v podobě trochu šílené Astronomy Domine z dávného repertoáru Syda Barretta. Pak nadešel čas na Dark side of the Moon, kterou následující měsíc Pink Floyd zahráli v kompletní podobě při příležitosti závěru turné v Earl's Court. Takové představení se v Praze bohužel nekonalo, ale i tak byla Odvrácená strana jedním z pilířů druhé části koncertu. Breathe a hitovka Time byly přerušeny poslední skladbou z alba The Division Bell - High hopes, bez pochyby jednou z perel na nejnovější desce. Následoval návrat k Dark Side of the Moon a její jedinečné zpovědi beze slov - životnímu dílu Ricka Wrighta - Great gig in the sky. Pak pódium mírně pohaslo a ze všech stran se linula kouzelně jednoduchá melodie Wish you were here. Kytarový úvod byl doprovázen pouze žlutými a později i bílými lasery, které však rozhodně nevytvářely nad Prahou "umělý úsvit." Právě ta jednoduchá melodie rozezpívala stadióny po celém světě a Strahov nezůstal výjimkou. Pak následoval poslední návrat k Odvrácené straně, nadšené pražské publikum se dočkalo i Us and them a další floydovské hitovky Money.

Ve vzduchu byl cítit blížící se závěr. Pink Floyd se dostali až do roku 1979, kdy ještě společně s Rogerem Watersem bořili nejslavnější z rockových Zdí. Another brick in the wall jen nadšeně duněla Strahovským stadionen, zatímco Gilmour zpíval jak o život... pak ještě přišla milovaná Comfortably numb, jejíž závěrečné strhující sólo Dave mistrně protahoval do neuvěřitelné délky... Kulaté plátno se sklápělo do vodorovné polohy a celý stadion se ponořil do tmy. Za bouřlivého potlesku a pískotu všech přítomných se ale Pink Floyd ještě vrátili a pokračovali ve své pouti příběhem The Wall. První přídavek Hey You byl jen předehrou k úplnému závěru v podobě Run like hell a jejích počátečních kytarových ryfů. Žádné ze světel nezůstalo nevyužito, laserové čáry brousily oblohou a přišel pravý floydovský ohňostroj... a pak už byl opravdu konec, Pink Floyd se loučili a sto patnáct tisíc lidí se v poklidu a nadšeně rozcházelo do svých blízkých i vzdálených domovů...

A já? Bylo mi deset let a rozhodně jsem večer netrávila na Strahovském stadiónu. Z celé pompézní show si jen matně pamatuji televizní upoutávky, které upozorňovali na "laserové představení..." Onen tajemný sen jsem tenkrát nesnila a až o několik let později jsem objevila kouzlo hudby, která mi ten večer utekla... Nicméně i já dostala možnost shlédnout v libereckém Experimentálním studiu video P.U.L.S.E. Hlavou se mi tehdy honila myšlenka, která se snad nejvíc hodí na závěr této "pseudovzpomínky". Když jsem viděla neuvěřitelné množství lidí, světel a naslouchala hudbě, která obohatila můj svět, došlo mi, že rok 1994 byl doopravdy rokem Pink Floyd. Jedním nekonečným okamžikem, ve kterém jim patřil svět... a kdyby přeci jen ještě zatoužili vrátit se na místa, která kdysi s chutí dobývali, pak by jim patřil nepochybně znovu... proto mě nechte nadále snít krásný sen o večeru, který jsem nezažila... i když vím, že jen snít budu nejspíš už navždycky...


Reportáž z Reportu